Co je Uposatha

Páli: Uposatha (उपोसथ). Z kořenů upa a vas: upa (उप) — «blízko», «u», «přibližuje se»; vas (वसति) — «dlít», «zůstávat», «spočívat». Starší sanskrtská podoba je upavasatha (उपवसथ).

Doslova: dočasné dlení v ústraní, přiblížení k posvátnému spočinutí. Není to den přidaný do kalendáře, ale den, z něhož se vystupuje: zůstat na jednom místě, stranou obvyklého běhu věcí.

Zvyk sahá do hluboké minulosti, kdy lidé na jeden den nechali každodenní záležitosti a odešli do ústraní kvůli vnitřní očistě. V Indii byla upavasatha předvečerem oběti sómy: ten, kdo obětoval, nechal práce, obešel se bez jídla a bděl u ohně. Za Buddhových časů den nabyl dnešního smyslu: mniši i laici se scházeli, aby naslouchali Dhammě, meditovali a přijímali pravidla.

Scházet se v tyto dny nezačali buddhisté. Putující asketové jiných škol se už osmý, čtrnáctý a patnáctý den poloviny měsíce scházeli, aby přednesli své učení, a lidé jim chodili naslouchat.

Magadhský král Bimbisāra si toho všiml a navrhl, aby se stejně scházeli i Buddhovi mniši. Buddha souhlasil a Vinaja krok za krokem popisuje, co následovalo: nejprve mniši prostě mlčky seděli spolu, potom se v ten den začala přednášet Dhamma a nakonec se nahlas recitoval i samotný mnišský řád. V této podobě drží Sangha tento den dodnes (Mahávagga II.1).

Laická praxe vyrostla ze stejného kořene. Kdo nepřijal mnišství, mohl si ten den vzít stejně: osm pravidel místo obvyklých pěti, od jednoho svítání do druhého. Tuto podobu Buddha podrobně vykládá ve dvou suttách o Uposathě z Anguttara-nikáji.

Dny Uposathy jdou za Měsícem, ne za týdnem: Nov, První čtvrt, Úplněk a Poslední čtvrt. Tyto čtyři fáze dělí lunární měsíc o zhruba devětadvaceti a půl dnech na dorůstající a couvající polovinu.

Za Buddhových časů se obec scházela právě v tyto dny a ta volba nebyla nahodilá. Měsíc udává rytmus starší než jakýkoli kalendář a dny, které vyznačuje, jsou dny přirozené pauzy: světlo se buď plní, nebo odchází, a ani jedno není začátek ani konec.

Osm pravidel není trest ani výkon. Na jeden den zúží vnější svět, aby ten vnitřní bylo slyšet.

To, co obvykle zaplňuje hodiny — jíst kdy to vyjde, dívat se na co přijde, sáhnout po tom, co je po ruce — ustoupí, a co zbude, se dá snáz rozeznat. Uposatha učí dívat se bez utíkání: být ve světě, aniž bychom se v něm rozpustili, a všímat si, jak věci vznikají a míjejí.

Kam přišla théraváda, tam přišlo i to slovo a uložilo se v místním jazyce. Na Srí Lance se z uposathy stala poya a poya za úplňku je státní svátek: stojí na ní kalendář celé země. V Thajsku je to wan phra, den mnichů — od rána jsou chrámy plné. V Myanmaru stojí pálijské slovo v názvu dne téměř beze změny; v Kambodži se dni říká thngai sel, den pravidel.

Každá z těch zemí počítá lunární měsíc podle svého tradičního kalendáře a tradiční kalendář se od astronomie může rozejít o den. Naše data jsou astronomická: přesný okamžik, kdy Měsíc vstoupí do fáze, ukázaný v tvém časovém pásmu. Tam, kde se kalendář místního chrámu rozchází s naším, drž se chrámového — to je den, kdy se obec skutečně schází.

Můžeš přijmout všech osm pravidel, nebo jen pět — ta, která se drží každý den. I uprostřed obyčejného týdne, doma a mezi pochůzkami, se dá den přesto věnovat meditaci, čtení, tichým laskavým skutkům a tomu nelézt do hluku.

Buddha popisuje tento den podrobně v následujících suttách:

Vitthatuposatha Sutta (AN 8.42) →

Uposatha Sutta (AN 3.70) →